sahirparkour Blog Haló, haló, proč je parkouristek málo?

Haló, haló, proč je parkouristek málo?

Je parkour i pro holky?

Kolik znáte holek, které dělají parkour? Pět, deset, možná? Kolik kluků? Padesát, sto... tisíc?
Stačí, když se podíváte videa ze ZOHIR Campů a Workshopů. Parkouristky,
traceurky (což je ženská forma slova traceur), budete hledat jako na obrázcích z knížky Kde je
Waldo. Jak se říká typicky česky, je jich jako šafránu. A jako jiní, i já se občas ptám, proč to
tak je?

Haló, haló, proč je parkouristek málo?

Není určitě jen jeden jediný důvod, proč je parkouristek tak málo. Možná, že je těch důvodů
tolik, že to je skoro neřešitelná situace. Ale něco mě napadá hned jako první důvod: obavy ze
zapojení do kolektivu
. Parkouristek je málo, protože je jich málo. Zní to jako kruhový
argument, ale vlastně to tak funguje v životě ve spoustě jiných oborů než je parkour. Ve vědě
nebo v politice, ale třeba taky mezi Youtubery a streamery na Twitchi. Kolektiv, kde jsou
samí kluci (nebo muži), může být pro holky odrazující. Ať už protože nemají vzor, nebo
nemají vrstevnice a kolegyně, nebo protože je ten kolektiv aktivně odmítá. Kdybych já byl
v kolektivu holek, samozřejmě by mi to nevadilo, ale uvědomoval bych si to, a možná někde
vzadu v hlavě, podprahově, by mě to ovlivňovalo.

Protože je traceurek málo, je jich málo. A jako jiní, i já se občas ptám, co s tím?

Všichni jsme stejní – proto jsme všichni výjimeční?

"Bylo mi třináct, a nikam jsem nepatřila. Měla jsem kamarádky ve škole, ale když jsem přišla
domů, neměla jsem nic moc na práci. Četla jsem, hrála jsem na počítači. Byla jsem drobná,
hubená, mírná astmatička, která se nehodí na sport. A pak jsem objevila parkour. Od samého
začátku to pro mě bylo těžké, ale vydržela jsem, protože jsem chtěla skákat. Chtěla jsem umět.
Chtěla jsem vědět. A nebylo to snadné, i protože když jsem začínala, o parkouru toho na
internetu bylo málo, a nějaké kroužky, o těch se nikomu ani nezdálo. Ale zkoušela jsem to,
zlepšovala jsem se, šla jsem dál. Pak jsem navštívila Lisses, místo, kde vznikl parkour, a
zkušenosti z tréninku se zakladateli parkouru mi ukázaly nový směr. Směr, který říká, že
nechci trénovat jen pro sebe, ale že chci předávat znalosti dál, umožňovat dalším, aby mohli
nejen začínat – aby mohli začínat lépe než já, se správnými základy a návyky."

Ten příběh je a není vymyšlený. Není, protože se stal. Je, protože ho neprožila holka, ale prožil jsem ho já.
V češtině je těžké psát v první osobě tak, aby nebylo poznat, kdo to píše. Dovolil jsem si tedy
dopustit se tohoto prohřešku, abych poukázal na něco, co si myslím. Všichni jsme stejní.

Nezáleží na pohlaví, věku, barvě kůže, vzdělání, víře a dalších vlastnostech, které nás na
pohled rozdělují. Když vstoupíme do parkourové komunity, jsme všichni stejní: lidé, kteří
dělají parkour. Ne, tohle není jen další hippeace výrok internetového hipstera ve žlutých teplácích...

Jasně, jsem kluk, takže jsem si vědom, že jsem to možná měl v něčem, možná v lecčem, lehčí.
Ale když jsem začal s parkourem, byl jsem opravdu naprosto nesportovní typ. A když jsem
pokračoval, měl jsem vize, které v té době většině připadaly těžko nerealizovatelné.

Třeba letní parkourový tábor. Ale mezi odrazováním a překážkami a nástrahami se našli i ti, kteří mě
podporovali. A tak se nakonec zrodil ZOHIR Camp. Několik let po něm, když rostl a nestačil už mým představám, vznikly ZOHIR Workshopy. Velkým cílem bylo dnes už uskutečněné spuštění parkourových kroužků a našich vlastních trenérských kurzů, a stál jsem i u vzniku e-
shopu se stylovým parkourovým oblečením, hrál ve filmu, skákal s Cinou v Tvoje tvář má známý hlas a bla bla bla...

Neříkám to, protože bych se chtěl chlubit. Říkám to, protože to nebylo snadné a čelil jsem na
každém kroku spoustě problémů, spoustě lidí, kteří mi nepřáli, nebo to viděli jinak a nechtěli
mě podpořit. Nebo, což je nejhorší, občas se někdo vůbec nestaral o to, co dělám. Ale vytrval
jsem. To bych chtěl podtrhnout, že je potřeba vytrvat, i když je to těžké. Nezáleží na tom,
jestli jsi holka nebo kluk. Nebo možná záleží. Protože, jak jsem řekl, holky to možná mají
těžší. Proto taky, když dosáhnou úspěchu, jsou mnohem silnější, protože musely bojovat proti
většímu tlaku než kluci.

Parkour jenom pro holky

Kdysi jsem si myslel, že parkouristky jsou obecně lepší v rovnováze a flow díky rozsahu
pohybu, ale nemají třeba takovou sílu a výbušnost pohybu. Prostě z biologických důvodů. Ale
čím dál víc chápu, že to je předsudek, a hlavně generalizace, zobecnění. Traceurka může být
dobrá, v čem chce, může být lepší, v čem chce.

Na campech a workshopech je holek málo. I jen tak venku je parkouristek málo. Parkouru by
prospělo, kdyby jich bylo víc. Co s tím? Individuální přístup, a zároveň ukázat holkám, že
nejsou samy, že jsou kolem další traceurky.

Náš první krok je workshop pro holky. Jen pro holky...a já (ha ha?)... Abyste se nemusely zabývat, zda
zapadnete do kolektivu složeného z kluků. Abyste nemusely hledat další holky. Aby se vám
dostalo tak individuálního přístupu, jaký by měl dostat každý traceur a každá traceurka.
Protože ať už jsi kluk nebo holka, ať už je ti osm nebo dvacet, ať už máš kůži světlou nebo
tmavou, ať už chodíš do školy nebo už do práce, všichni jsme stejní. A každý z nás si může
vybrat, kým chce být a kým bude. Tím jsme všichni výjimeční.

Ať už skáčeš, snažíš se začít, nebo to prostě jen chceš zkusit, právě pro tebe jsme připravili speciální parkour workshop pro holky. Prostě nejvíc parkouristek, co tahle republika zažila na jednom místě, u toho musíš být.

Načítání...