sahirparkour Blog Parkour Comeback 2: Flipová rozcvička (30+ základních salt)

Parkour Comeback 2: Flipová rozcvička (30+ základních salt)

Zpátky ve hře 2: Flipová rozcvička

Jak začít den? Pohybem!

Jak je nejlepší začít den? Někdo si dá kafe nebo čaj, někdo müsli, cornflakes nebo ovesné vločky, v Británii si dávají fazole, v Americe zase palačinky... a pak jsou ti, kteří začínají svoje ráno a den pohybem. Jako já a Zony, když jsme se potkali v osm ráno v parkourové hale.

Poprvé, když jsem zavolal Zonyho, bylo za tím rozhodnutí udělat malý, ale významný, krok ke zlepšení mých dovedností, a tím pádem se postupně vrátit k parkouru. Ten malý krok nebylo nic menšího než konečně se naučit skákat rovně webster (víc o tom v předchozím článku a videu tady, kde se taky můžete podívat, jestli se mi to povedlo). Ale na cestě návratu to byl opravdu jen začátek. Jasně, jedna lidová moudrost praví, že začít je vždycky nejtěžší, ale ani dál to nikdy není tak úplně snadné, jak jsem se velmi rychle přesvědčil.

Na druhý trénink mi totiž Zony připravil kompletní zkoušku, abychom (on, ale hlavně já sám) zjistili, jak jsem vlastně na tom. Flipovou rozcvičku. Jestli znáte z tělocviku atletickou abecedu, tak něco podobného. Jenom mnohem, mnohem těžší.

Paměť těla

Vzpomínám si, jak jsem, když jsem byl menší, na cestách autem koukal z okna a představoval si panáčka, jak v té závratné rychlosti skáče po všech možných objektech. Ze střechy na střechu, po elektrických sloupech i mezi špičkami stromů. Vzpomínám si taky, jak jsem, když jsem začínal s parkourem, koukal z okna autobusu a představoval si, co bych skočil támhle na té zídce, tam přes to zábradlí, přes lavičky. Vaulty, dropy, precizy, flipy, co by se dalo udělat, kdybych neseděl na sedadle, ale stál na ulici.

A taky si vzpomínám, co všechno jsem uměl, a jak moc dobře jsem to uměl. A kolik jsem toho zapomněl. Rehabilitace je vždycky náročná aktivita. Dostat se zpátky do formy je mnohdy hlavně psychicky náročnější, než začít úplně od začátku, začít se učit, když člověk ještě nic neví a neumí. To protože si vzpomíná, že už něco uměl, už něco zvládl a zvládal. A najednou nezvládá, ne tak dobře, nebo dokonce vůbec. Hlava to prostě nějak nebere a je potřeba se s tím vyrovnat. Proto mají můj obdiv všichni, kteří se snaží nebo už se dokázali dostat ze všech možných zranění a nemocí a vrátit se zpátky do svých oborů, ke svým sportům, a nezáleží na tom, na jaké úrovni. Protože to chce neuvěřitelnou vnitřní sílu a odhodlání.

Hlava tohle prostě občas nebere, že člověk byl dřív v něčem lepší, než je teď. Naštěstí má pro to tělo svůj vlastní proces, svou vlastní paměť. Víte, jak jste se naučili jezdit na kole, pak třeba rok na kole nejedete, ale stačí nasednout, a během okamžiku je to všechno zpátky? Plavání, hra na hudební nástroje, a nakonec i parkour, ve všech disciplínách, které využívají pohyb, hraje roli paměť těla. Tělo si prostě pamatuje, a i když bez tréninku udrží jen to nejdůležitější, přesto v něm něco je, co je možné znovu probudit.

Kolik flipů? 30???

I když jsem poslední dobou tréninku opravdu nevěnoval skoro žádný čas, tělo si pamatuje. Během flipové rozcvičky se Zonym jsem tam poslal třicet různých flipů a kombinací, samozřejmě každý několikrát opakovaný, abych si byl jistý, že to nebyla jenom náhoda. Zony mi to nemusel říkat, i já sám jsem cítil, že některé skoky měly daleko k dokonalosti a daleko k úrovni, kterou jsem lítal dřív. Taky jsem to cítil nejenom po stránce technického provedení, ale i na fyzičce. Ale pořád to tam je, tam někde uvnitř, jenom to čeká, až se konečně znovu odrazím.

Třicet flipů, a ať si Zony říká, co chce, zvládl jsem v podstatě všechno, co si na mě vymyslel (no dobře, proto jsem si ho vybral jako osobního trenéra, aby mi říkal, co zlepšit a jak to zlepšit, ale nesmím ho přechválit, co kdyby se samou pýchou nafoukl a uletěl, s kým bych trénoval pak? :) ). Dalo mi to zabrat, ale aspoň vím, na čem jsem, a hlavně vím, že na sobě musím pracovat. Že musím makat, bych byl na úrovni, na které bych si přál být. Že musím makat, abych se dostal zpátky do hry.

Zítra ráno mě nejspíš zase bude všechno bolet. Každý sval, který jsem jenom trošičku použil, si bude stěžovat. Ale nakonec... všichni sportovci ví, že zrovna tahle bolest je ta nejhezčí bolest na světě. Už Emil Zátopek říkal, že co bolí, to sílí. A věděl, o čem mluví. I když budu mít možná zítra ráno chuť zůstat v posteli, a další ráno zas, vím, že pokud nepřestanu, můžu být jenom lepší.

Začít je prý ten nejtěžší krok. Třeba to je pravda. Myslím si ale, že nepřestat je stejně těžké. Ovšem kdo nepřestane, kdo se nevzdá, může dosáhnout svých cílů. Takže i já budu pokračovat, i přes všechnu tu námahu a výslednou únavu a bolest. Protože vím, že výsledek bude stát za to.

EXTRA video Parkour flipová rozcvička o zeď

Líbí se ti naše tvorba? Podpoř nás sdílením a komentářem. 

Načítání...