sahirparkour Blog Parkour Comeback: Zpátky ve hře 1 (Křivej webster?!)

Parkour Comeback: Zpátky ve hře 1 (Křivej webster?!)

Zpátky ve hře 1: křivej webster, aneb pořád se mám co učit?

Parkour motivace, důvody, Manpower gap

Manpower gap. Každý, kdo se vyzná v parkouru, ví, o co jde. Ale jenom ti nejlepší, ti nejsilnější, ti se schopnostmi vybroušenými na samotnou hranici možností, ho skočí. Není to dlouhý skok, ale drop i tak docela slušný, a propast betonu tiše se rozpínající dole je hrozivá. Proto je Manpower gap vyhledávaný skok všech parkourových návštěvníků rodiště parkouru, Paříže. Postavit se strachu, poznat vlastní hranice, ovládnout tělo i mysl a postavit se po boku ostatních, kteří to dokázali, počínaje samotným Davidem Bellem.

Motivace. Ať děláte cokoliv, pokud to chcete dělat naplno, motivace je nesmírně důležitá. Když znáte odpověď na to vtíravé „proč to vlastně dělám“, mají vaše kroky jistotu správného směru.

Manpower gap je teď moje parkourová motivace. Vždycky jsem ho chtěl dát. V Paříži, v Lisses, jsem byl několikrát, ale zatím jsem se nikdy neodvážil skočit. Snad to nevyzní moc jako sebechvála, když řeknu, že je v tom jistá pokora, uvědomit si, že na něco ještě nemám. Na druhou stranu jak řekl kdysi právě David Belle, když tě někdo postaví před pětimetrovou zeď, abys ji přelezl, vrátí se za rok a najde tě pořád před tou stejnou zdí, znamená to, že ses nikam neposunul, lepší je najít si zeď dvoumetrovou a tu se naučit přelézt, a pak přejít na třímetrovou, takže i když tu pětimetrovou třeba ještě nepřekonáš, posunul ses dál, zlepšil ses. Prostě, k velkým cílům vedou malé kroky.

Takže na Manpower gap myslím, ale než abych se na něj pořád jen díval, rozhodl jsem se k němu přiblížit. Malými kroky. Vlastně skoky. A první skok byl zlepšit a pořádně se naučit flip, který mě vždycky trápil. Webster. 

Trénink se Zonym

Přesně tak, i já, po těch letech tréninku, pořád najdu triky, které nezvládám. Zavolal jsem tedy Zonyho (Tomáš Zonyga), aby mi pomohl. Protože Zony je nejen parkourový talent, ale taky výborný trenér, který má jak praktické zkušenosti, tak teoretické vzdělání v oboru, a samozřejmě protože se dlouho známe, věřil jsem, že mi poradí a pomůže se zlepšit.

Zony má ještě jednu pozitivní vlastnost. Bere věci v pohodě. Ví, kdy je třeba mluvit, ví, co je třeba říct, ale je vždycky v klidu. Dokonce i když se mu na kameru, protože jsme trénink nahrávali, občas nepodařilo přesně zformulovat myšlenky a padlo nějaké to sprosté slovo, vždycky to bylo s lehkým a veselým tónem.

Oba jsme zrovna byli v Praze, a tak jsme se potkali v parkourové hale. Měl bych poznamenat v úplně prázdné parkourové hale, a to se moc často nestává. Všechny ty překážky kolem, jáma na flipy, úplný sen. Cítil jsem nutkání prostě vyrazit do prostoru a skákat. Ale proto jsem tam nebyl – můj cíl byl jiný.

Webster rozhodně není nejtěžší flip. Ve skutečnosti vypadá na videích docela jednoduše, dokonce jednodušší než frontflip. Možná si teď říkáte „jak je možné, že Sahir neumí webster?“ Je to tím, že když jsem začínal s parkourem, nebyly workshopy a kroužky a campy parkouru, a nebyli tady trenéři s vysokoškolským vzděláním a licencemi. Byli jsme tu jenom my, traceuři, a učili jsme se podle videí na internetu a od sebe navzájem. Tak jsem se naučil webster, který vlastně není webster, ale spíš, jak řekl Zony, tak trochu sideflip. Prostě jsem ho otáčel do strany, namísto abych ho skákal rovně.

Vzali jsme to tedy opravdu od začátku, jak je potřeba, když se člověk učí něco nového, a o to víc, když se snaží přeučit špatné návyky z dřívějška. Jak se odrazit, jak se zabalit, co je důležité ve které fázi letu. Na začátku jsem ani nemyslel na dopad, prostě jsem padal do žíněnky na záda, do sedu. Desítky, možná stovky pokusů a opakování, a stejně tolik tipů a rad od Zonyho.

A progress se postupně přece jen začal ukazovat. Pomaličku, ale s každým dalším skokem byl můj webster o trošku rovnější, o trošku lepší, o trošku víc, jak má webster vypadat. Nakonec se to sice nepovedlo úplně, bez žíněnky jsem měl trochu strach a tak jsem nedoskočil tak úplně přesně, jak bych chtěl. Když se ale podívám na záběry z dřívějška a porovnám je s výsledkem toho jediného dne, vidím, že jsem se hodně posunul tím správným směrem.

Zpátky ve hře a těžká symbolika?

Jsem zpátky ve hře. Moje parkourová „kariéra“ poslední dobou stagnovala, věnoval jsem se spoustě jiných aktivit a zrovna tréninkový rozvoj šel trochu stranou. Tohle byl můj návrat, který, doufám, bude pokračovat... Ne, nikoliv „doufám“, tohle prostě je návrat, ve kterém budu pokračovat.

Když o tom přemýšlím, je tenhle jediný den tréninku a všech okolností plný symboliky. Musel jsem vzít to špatné, pochopit, proč to tak je, a naučit se z toho, co dělat jinak, abych změnil chyby ve výsledek. Začal jsem od naprostých základů a postupně jsem se dostal až k cíli. Trénoval jsem v tichu, sám, ale měl jsem vždycky nedaleko někoho, na koho jsem se mohl spolehnout, že mi pomůže posunout se dál.

Anebo je to jeden velký blábol :) . Třeba to byl jenom jeden zábavný den, kdy jsem se, s pomocí Zonyho, naučil správně skákat webster. Tak nebo tak, byl to povedený návrat do hry. Díky tomu teď vím, že další kroky, další skoky, budou brzo následovat, a s nimi se bude přibližovat i poznání, že je ten správný čas skočit. Skočit Manpower gap.

Parkour Comeback: Zpátky ve hře 1

Sahir poprvé v Lisses (2010): neveřejné video, exkluzivně

 

Načítání...