sahirparkour Blog Parkour jako disciplína pro bojovníky

Parkour jako disciplína pro bojovníky

Parkour jako disciplína pro bojovníky

V následujícím článku (a hlavně videu) se pokusím popsat, proč jsem začal s parkourem a co pro mě v té době znamenal. Podělím se s vámi i o úplné začátky akcí zohir. Řeknu vám, jak vznikl tradiční desetikilometrový běh, nebo proč děláme to, co děláme.

Dítě fascinované parkourem

Parkouru jsem se začal věnovat, když mi bylo 13 let, dneska, kdy píšu tento článek je tomu přes jedno desetiletí, co se parkouru věnuji. Když jsem začínal, tak nikdo parkour neznal, byl to těžký underground a v ulicích města jsme byli za malé kids, kteří nevědí co s časem, a proto se poflakují na ulicích. Jenže, ono to tak úplně nebylo.

V roce 2007 jsem viděl video na Youtube, kde borec skákal přes zdi a ploty, přeskakoval z budovy na budovu a metal stylová saltíčka. Samozřejmě, že mě to jako malého kluka zaujalo a ještě ten den jsem to šel zkusit!

Druhý den ve škole bylo velké haló, představil jsem novou disciplínu (tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to sport a nějaký systematický trénink) kámošům a o velké obědové pauze jsme nadšení utekli do ulic maloměsta, kde jsem studoval.

Jak šel čas

Postupem času moje kamarády přestal parkour bavit, a tak jsem u toho vydržel jen já. Po nějakém tom roce jsem se dozvěděl, že se tomuhle cool skákání říká parkour a objevil v té době první a asi i jediné fórum o parkouru (ach ty časy, kdy ještě nebyl facebook).

Informací o tréninku bylo málo a když, tak dost často spekulace a pochybné. Nikdo zkušený tu moc nebyl.

Jelikož jsem to ale myslel vážně, tak jsme se společně s mými přáteli: Štěpánem Krištofem a jeho bratrem Michalem rozhodli jet do míst, kde parkour vzniknul a nasát místní atmoféru. Bylo mi 15 a ještě dneska si pamatuju, jak jsem rodičům sliboval, co všechno udělám, když mě tam pustí. Nadšení a odhodlání nakonec vyhrálo nad leností a skutečně jsme se tam podívali.

Životní lekce s Yamakasi

Už si ani moc nepamatuju, jak se to stalo, ale najednou stojíme ve Francii u katedrály a několik metrů od nás stojí naši vzorové, Yamakasi. Velmi inspirující a zároveň stresující. Můžeme za nimi vůbec přijít? Budou se s námi chtít bavit? Co když se nám vysmějou? Možná tohle všechno se mi v té době honilo hlavou. Nakonec jsme sebrali odvahu a šli za nimi.

To, co následovalo, mě pomohlo poté formovat do budoucna. Zažil jsem jeden z mých nejtěžších tréninků vůbec. Všechno mě bolelo, běhali a posilovali jsme tolik, že jsem nevěděl kde mám ruce a kde nohy. Jenže to bylo super. Totálně zničený, ale nabitý nadšením jsem se po tréninku svalil na zem a hlasitě oddechoval ve stínu katedrály.

Po tréninku s parkourovými legendami jsme s nimi šli společně na večeři. Tenkrát ještě pubertální jsme v restauraci Flunch zahrabávali vajíčko pod spoustu zeleniny. Nejlepší na tom všem ale bylo, že jsme tam byli s nimi. Seděli jsme u stolu a lámanou angličtinou se ptali na všechno od tréninku až po život.

Překvapilo mě, s jakou skromností a pokorou s námi mluvili. Setkání s nimi bylo velmi inspirující.

Zpět do Česka dělat osvětu

Přijeli jsme do Česka a hned jsme prostřednictvím fóra sdíleli naše zážitky. Mimochodem, z té doby je neveřejné video na youtube, které můžete zhlédnout tady a trochu nostalgicky si zavzpomínat, zvlášť pokud už skáčete nějaký ten pátek, nebo jste v Lisses (tam) byli.

Zážitky z Francie byly tak silné, že jsme získaný náboj chtěli poslat dál, a proto jsme se rozhodli uskutečnit historicky vůbec první ročník Zohir campu. Opět trochu vzpomínkově, je z toho i video záznam. Fakt hodně jsme makali a posouvali hranice dál, hlavně ty psychický.

Zohir camp 2013

Kam se to posunulo dál

V průběhu času, vzhledem k okolnostem dějin, se najednou z neznámé underground disciplíny pro úzkou skupinu stává trend, řekl bych až mainstreemová záležitost. To všechno právě díky sociálním sítím. Parkour podléhá komerci, natáčí se reklamy, filmy, začínají první kroužky a později i haly.

Spoustu parkouristů (dříve ortodoxních) začlo dělat ústupky a podpořilo zpřístupnění parkouru veřejnosti. Nejdříve jako nekomerční nesport, najednou organizovaná snaha o certifikované trenéry a pracovní postupy týkající se bezpečnosti.

Nemyslím si, že komerce byla špatná. Naopak si myslím, že dala příležitost vzniknout spoustě nových a zajímavých projektů. Díky komerci se spousta lidi dostalo k parkouru a celkově se level a laťka za ty roky zvedly výš.

Problém ale byl v tom, že jsme začali zapomínat na ty původní hodnoty.

Parkouristi jsou hajzlové, vandalové!

S příchodem mas se prostě parkour stal i tím, proti čemu jsme celou dobu bojovali. Parkour se stal vandalstvím, povalečstvím a machrováním. Dříve jsme chodili pyšně s hlavou nahoru a byli ti parkouristi, kteří na sobě makají, říkají ne alkoholu a drogám (dneska v parkour komunitě to je často úplně jinak). Prostě se nám to tak nějak vymklo a s příchodem nových lidí nebylo možné všechny osvítit a udělat z nich pravoslavné.

Nebudu teď soudit, co jsem v minulosti udělal dobře a co špatně. Jistě jsem byl někdy i na jiné straně mince a nic asi není úplně černobílé, každopádně jsem chtěl říct, že i přes ty chyby a přešlapy momentálně chápu jako moji (naši) zodpovědnost pro vývoj parkouru v ČR něco udělat.

Jeden můj kamarád říká: "S mocí přichází i zodpovědnost!", a právě proto se chystám následující roky mého života věnovat do projektů jako jsou zohiry, nebo urban ninja.

Kam to bude celé směřovat? Proč zohir? Proč Urban Ninja?

Za celou dobu tu bylo hodně lidí, kteří si stěžovali a nadávali na to, kam to všechno spěje. Jenže tihle lidé dost často nic neudělali, prostě tu jen byli a nadávali.

Chci to pojmout jinak a myslím si, že má za naše staré ideály cenu bojovat. Právě proto jsem natočil video s názvem: Parkour - disciplína pro bojovníky, kde na konkrétních příkladech prezentuji a ukazuji to, co považuji za správné.

Parkour - disciplína pro bojovníky

 

Načítání...